Základní pojmy
(aktualizace 26.6.2008)
Výška letu se zpravidla měří výškoměrem založeným na měření barometrického tlaku v okolí letadla. Protože se tlak vzduchu významně mění nejen v závislosti na výšce, ale i na pohybu tlakových polí v atmosféře, mohlo by se při nějakém stálém nastavení výškoměru stát (ba jistojistě by se stalo), že výškoměr letadla stojícího na zemi bude ukazov
at pokaždé jinou hodnotu. To je ovšem velmi nešikovné, protože v nízkých výškách (při přistávání apod.) by osádka nebyla informována o správné výšce letu nad terénem což je z pochopitelných důvodů klíčová informace.Proto musí být osádka letadla vždy informována o aktuálním tlaku na daném letišti. Tento tlak může být osádce předán buď nekorigovaný (QFE), nebo korigovaný (QNH).
QFE = skutečný barometrický tlak na letišti. Při nastavení QFE ukazuje výškoměr letadla na letišti 0, resp. za letu výšku nad letištěm, tj. AGL (Above Ground Level).
QNH = tlak přepočtený na hladinu moře. Při nastavení QNH ukazuje výškoměr letadla na letišti i za letu nadmořskou výšku, tj. MSL (Mean Sea Level).
V ČR a ve většině civilizovaného světa se v civilním sektoru používá udávání tlaku v QNH, vojáci snad doposud používají vedle QNH i QFE.
Protože správné nastavení QNH na výškoměru je životně důležité pro určení správné výšky letadla, doplňuje se každý údaj o výšce vždy tlakem v QNH (např. ”Klesejte do 3000 feetů, QNH 1008 hektopascalů”).
Ovšem i toto měření má svoje úskalí – odstartují-li letadla ze 2 letišť na nichž je v době jejich startu rozdílný tlak, jejich výškoměry by ve stejné výšce ukazovaly rozdílně. Proto musí všechny osádky v určité výšce nastavit na svých výškoměrech tzv. standardní tlak (1013 hPa), aby údaje jejich výškoměrů byly navzájem kompatibilní. Pak už ovšem výškoměr neukazuje pravdivou výšku, ale výšku teoretickou, takzvanou letovou hladinu. Aby bylo rozlišení jednoznačné, letové hladiny se označují čísly odpovídající jejich teoretické výšce ve stovkách feetů (FL 150 odpovídá výšce 15000 feetů za standardního tlaku).
Výšce, ve které se výškoměr přestavuje na standardní tlak, se říká převodní výška (transition altitude, TA) a je v různých státech různá (u nás 5.000 feetů, v USA např. 18.000 feetů). Na první pohled tedy například tedy výšce 5000 stop pilot přestaví kalibraci výškoměru na standardní tlak 1013 hPa a tím se octne v letové hladině FL 050. Věc ovšem není tak jednoduchá: je-li atmosférický tlak náhodou stejný jako tlak standardní, tj. 1013 hPa, výška 5000 stop a FL 50 jsou identické. Pokud je ovšem tlak vyšší (např. 1025 hPa), přestavením kalibrace výškoměru na nižší tlak 1013 se jeho ručička pohne doleva - ukáže nižší výšku. Letadlo letící ve FL050 by tedy letělo níže než v 5000 stopách a nebyl by zajištěn dostatečný rozstup od výšky 4000 stop. Proto je převodní hladina stanovena variabilně pro konkrétní tlak tak, aby platilo, že převodní hladina je vždy na úrovni jako převodní výška nebo výše. V praxi to znamená, že bude-li převodní výška 5.000 feetů, bude při aktuálním regionálním QNH nad 1013 hPa převodní hladina FL60, ale při QNH 1013 hPa nebo nižším FL 60, protože FL50 by byla pod TA. Aktuální TL by měla být součástí ATIS.
Výškoměr se přestavuje při průletu TA pokud letadlo stoupá, resp. TL, pokud klesá.
Shrnutí:
Pod TL se výška udává ve feetech spolu s platným QNH. Nad TA se udává v letových hladinách, výškoměr musí být nastaven na standardní tlak 1013 hPa.
Přístroje v letadle udávají polohu podélné osy letadla vůči severu. Vzhledem k tom, že ne vždy leží trajektorie letu v prodloužené podélné ose letadla (zpravidla vlivem větru), je nutné rozlišit směr letu a kurs letu, neboť jejich vzájemná odchylka může být značná – i několik desítek stupňů!
Zatímco kurs (heading) pilot snadno zjistí pohledem na (gyro)kompas, určit skutečný směr, trať (bearing, track) letu nemusí být tak snadné: klasicky se určuje pozorováním a výpočtem, a samozřejmě lze využít i přístrojů (let po radiálu VOR, LOC ILS, podle GPS atd.).
Proto se také např. při ILS přiblížení s bočním větrem nebude magnetický kurs shodovat s kursem dráhy - aby letadlo dodrželo požadovanou dráhu letu v ose sestupu, musí letět mírně vybočené proti větru.

Stejný důvod má i otázka dispečera jaký je aktuální kurs letadla. Zatímco dispečer na své obrazovce vidí skutečný směr letu (“radar heading”), údaj kompasu na palubě letadla se může vlivem výškového větru výrazně lišit a v případě požadované změny kursu by na posádku mohl být vznesen nesmyslný požadavek.
Také určení rychlosti letadla je poměrně spletitá záležitost. Pro praktické použití je nutné rozlišovat minimálně následující rychlosti:
TAS (True AirSpeed, pravá vzdušná rychlost) je rychlost, kterou se letadlo pohybuje vůči vzduchu. Překvapivě se velmi obtížně měří, spíše ji lze vypočíst na základě IAS, barometrického tlaku a teploty vzduchu. TAS se v malých nadmořských výškách prakticky shoduje s IAS, s výškou však rozdíl zcela zásadně roste (TAS je vždy vyšší než IAS). Hodnota TAS není pro naše účely příliš významná, bohužel FS dovoluje její nastavení jako defaultně zobrazované rychlosti na přístrojích leatdla.
IAS (Indicated AirSpeed, indikovaná vzdušná rychlost) se na rozdíl od TAS měří relativně snadno – jako funkce dynamického tlaku působícího na snímač umístěný vně letounu v ose letu. Právě tuto rychlost ukazují “klasické” přístroje v kokpitu letadla. Její vysvětlení je ovšem spletitější. Díky různé hustotě vzduchu v různých výškách je to rychlost pouze zdánlivá, vyjadřující aerodynamické obtékání letadla vzduchem. Letadlo pohybující se stále stejnou rychlostí TAS bude mít ve výšce – vzhledem k řidšímu vzduchu – nižší IAS než u země. Ačkoliv je rozsah TAS často značný (např. u Concordu od cca 250 do 2500 km/h), rozsah IAS je daleko menší (cca 200 – 450 knotů). Vysokých rychlostí dosahují letadla zpravidla ve velkých výškách, kde díky řidšímu vzduchu odpovídá aerodynamické obtékání letadla podstatně nižší rychlosti v menší výšce.
Znalost IAS je naprosto zásadní pro řízení letadla – právě na IAS záleží zda a v jaké konfiguraci letadlo poletí. Například při přiblížení letí B 737 bez obtíží IAS 160 knotů a TAS bude vzhledem k malé výšce podobná. Pokud bychom se však pokusili letět stejnou TAS 160 knotů ve FL 300, letadlo se zřítí pro ztrátu rychlosti, protože IAS vyjadřující reálné aerodynamické obtékání bude díky řídkému vzduch v této výšce hluboko pod 100 knoty.
GS (ground speed, rychlost vůči zemi) je součtem vektorů TAS a pohybu vzduchu (větru). GS se opět obtížně přímo měří, ale při letu po trati k VOR-DME dá se vypočítat na základě změny údajů DME (měřiče vzdálenosti od radiomajáku) za daný čas. Obvykle je také součástí údajů poskytovaných GPS. Měřič GS bývá běžnou součástí přístroje DME nebo HSI. Znalost GS je naprosto zásadní pro navigaci, zejména pro ATC - jen podle ní jsme schopni vypočítat kde a kdy se jaké letadlo octne. GS vypovídá o skutečném pohybu letadla v geografickém prostoru. Při procedurálním způsobu řízení (na základě hlášení osádek, nikoliv radaru) měl výpočet GS naprosto zásadní úlohu při zajištění organizace letového provozu.
Rychlosti se zpravidla udávají knotech, tj. v námořních mílích za hodinu. Ve vyšších hladinách se někdy udávají v tzv. Machově čísle, které vyjadřuje poměr mezi rychlostí letadla a rychlostí zvuku v dané výšce. Machovo číslo eliminuje problém řídkého vzduchu a v podstatě vyjadřuje pravou vzdušnou rychlost.
(c) 2000-2008: Ondřej Franěk